LÁSKA A KÁVA

Informace

      Nebyl to žádný skvělý rituál.
Byl malý.
Kulaté.
Dřevěné.

Každé ráno, ještě než promluvil, položil podtácku na místo. Vždy stejný gest. Položila pohár na vrch a usmívala se, když uviděla kresbu: stopu, skryté srdce, jako by někdo chtěl zanechat stopu, že i láska zanechá stopu.

Snídali spolu roky.
Horká káva v rukou, stůl stále tichý a ten jednoduchý zvyk, který nikdy nepřerušil. Někdy mluvili o všem. Někdy nic. Ale káva tam byla vždycky. A podtáck taky, držící kelímek... a aniž by si to uvědomoval, vzpomínky.

Pro něj měla ta káva zvláštní význam.
Nezáleželo na tom, kdo ji připravil nebo jak pěna vznikla. Jakmile se pohár dotkl dřeva, vzpomněl jsem si na ni. Protože ta vůně mu připomínala jejich společná rána, jejich pomalý smích, klid vědomí, že na druhé straně stolu na tebe někdo čeká.

Řekl, že láska není vždy vykřikována.
Někdy je jemně podepřena.
Jako kelímek na podtácku.
Jako dvě stopy, které se každé ráno setkávají na stejném místě.

A tak, bez velkolepých slibů, byla zaznamenána láska.
Dřevem.
V kavárně.
A v nich.